Obecní knihovna Brumovice, 691 11 Brumovice 155

.

 Vytvořte si svou japonskou přezdívku : já jsem Takitudoariku a vy?

Napište mně.

A - ka *
B- tu *
C- mi *
D- te *
E- ku *
F- lu *
G- ji *
H- ri *
I- ki *
J- zu *
K- me *
L- ta *
M- rin *
N- to *
O-mo *
P- no *
Q- ke *
R- shi *
S- ari *
T-chi *
U- do *
V- ru *
W-mei *
X- na *
Y- fu *
Z- zi

Zkušenost je věc, kterou získáš až potom, co jsi jí potřeboval.

Nikdy neříkej, že něco nejde, protože se vždycky najde nějaký blbec který neví, že to nejde a udělá to.

Vyhrává ten, který původně hrát vůbec nechtěl.

Ti, co bydlí nejblíže, příjdou jako poslední.

Udělat něco blbuvzdorné je skoro nemožné, protože blbci jsou strašně vynalézaví.

Na řešení problému příjdete hned potom, co už ho vyřešil někdo jiný.

Čas je relativní - rychlost plynutí závisí na tom, na jaké straně dveří od záchodu se nalézáš.

Každý drát ustřižený na potřebnou délku je příliš krátký.

Jakmile si umyjete auto, můžete si být jisti, že bude pršet.

Jestliže jde vše podle plánu, stala se někde chyba.

Vždycky usne dřív ten, kdo chrápe.

Nejjednodušší způsob k nalezení ztracené věci je koupit si stejnou věc.

Když čekáš na zastávce už půl hodiny, má autobus dalších 10 minut zpoždění. Když přijdeš přesně, tak už je pryč.

Ať jedete kudy chcete, vždy je to do kopce a proti větru.

Když chceš něco najít, začni raději hledat něco jiného.

Jakmile přejdeš do jiné fronty, tak se ta původní začne posouvat rychleji.

Jak se žilo katům, malomocným a nevěstkám ve středověkých městech?

Dnes již neplatí tvrzení, že středověk znal rozdělení společnosti pouze na „trojí lid": světské pány, kněze a obecný či venkovský lid. Nejnižší patro společenského žebříčku velmi záhy zaujali ti, kteří byli z různých důvodů považováni za zahálčivé, nakažené nebo bezectné.
Ve městech vedle sebe žily různé skupiny obyvatel, mezi kterými byli také zločinci, tuláci nebo provozovatelé nečistých řemesel
Obecně se jednalo o lidi nezakotvené majetkem na jednom místě, bez stálého bydliště nebo přesně vymezených pracovních povinností, jako byli tuláci, žebráci ale i námezdní pracovníci, chudina, nevěstky a potulní umělci všeho druhu. Ne všichni byli sami strůjci svého osudu. Zatímco někteří si dobrovolně zvolili cestu společenských vyvrhelů, jiní se do obtížné životní situace mohli dostat bez vlastního zavinění.
Městská chudina a zločinci
Městská chudina tvořila poměrně početnou skupinu obyvatel středověkých měst. Životní úroveň různých nádeníků, čeledě, sluhů, tuláků a žebráků nebyla vysoká. Jejich mzda většinou stačila pouze na pokrytí základních životních potřeb, tedy k nákupu potravin a nuzného ošacení. Jakýkoliv luxus v odívání nebo ve stravě, například konzumování masa, koření nebo vína, byl vyloučen.
Česká a moravská středověká města byla plná i dalších společenských vyděděnců – žebráků. Ne vždy byl boháč ochoten poskytnout almužnu, zejména v případě, měl-li obavu, že se jedná o falešného nebo pyšného žebráka. Z měst byli vypovídáni především cizí žebráci, jimž se podsouvalo vše nemorální, zlé či zakázané. Přestože nemůžeme přesněji odhadnout počet nuzáků, kteří obcházeli měšťanské domy nebo seděli s prosíkem u městských bran, je jisté, že byli nerozlučnou součástí středověké každodennosti.
K hospodským rvačkám nebo i vraždám docházelo často v městských krčmách. V tavernách se scházeli drobní lupiči s překupníky kradeného zboží, mezi které někdy patřili samotní hostinští. V Praze byl již ve 14. století zaveden dohled nad cizími příchozími do města. Hospodský nesměl ubytovat žádného „neřádného" hosta, a pokud měl o jeho mravní počestnosti pochybnost, musel jej nahlásit. V opačném případě dostal pokutu, ať byl takový host zajat, nebo utekl.
Nevěstky a kati
Prázdné ženky, mandeleny, báryně, harapanny či prostě jen kurvy, jak se ve středověku nejčastěji nazývaly vykonavatelky nejstaršího řemesla, se nacházely snad v každém větším městě, ale poměrně často i na venkově. Podle takzvaných Soběslavských práv z 15. století se nevěstkám předepisovalo nosit šlojíře se žlutými okraji, aby byly jasně odlišitelné od počestných žen.
Někdy však městská rada nebrala prostituci jako nutné zlo, ale spíš jako zdroj příjmů. Například v roce 1353 brněnští konšelé vydali pro místní nevěstince zvláštní řád, podle kterého poplatky pravidelně plynoucí z veřejných domů směřovaly do městské kasy. Nevěstince, jež byly také označovány „chalupy stydké" nebo „domy kurevské", se podobně jako krčmy stávaly útočištěm ostatních lidí na okraji: žebráků, zlodějů a jiných zločinců.
Nelehké postavení na okraji většinové společnosti se nevyhýbalo ani dalšímu v dobovém vnímání nečistému řemeslu, kterému se věnoval mistr ostrého meče neboli kat. Jeho hlavním úkolem bylo vykonávat popravy lidí odsouzených k trestu smrti, ale také mučit odsouzené nebo právem útrpným vymáhat přiznání při výsleších obžalovaných.
Přestože popravčí mistři tvořili nezbytnou součást měšťanské společnosti, nikdy nebyli přijati mezi plnoprávné měšťany a často byli různě omezováni. V hostincích a v kostele měli v lavicích vyhrazené místo, umístěné stranou od ostatních, často museli chodit oblečeni v černé barvě, někde stačilo jen viditelné označení. Do města směli popravčí vstupovat pouze jim vyhrazenou fortnou – katovskou brankou. Ve městech většinou obývali domy v okrajových částech, pokud možno co nejdále od domů počestných občanů.
Oboustranná užitečnost
Ke skupinám, které byly středověkou společností pronásledovány nebo se pohybovaly na jejím okraji, patřili i potulní studenti, malomocní nebo jinak psychicky či tělesně postižení, lazebníci, pištci, hudebníci a kejklíři, kacíři, čarodějnice či různí mágové, ale také Židé a Cikáni. Ani ve středověku však nebylo nemožné zlepšit své společenské postavení a schopným jednotlivcům se v některých případech otvírala cesta jak k materiálnímu, tak společenskému vzestupu.
Lidé na okraji byli velmi závislí na většinové společnosti, ta však na druhou stranu mnohé z nich také potřebovala. Například poskytnutí almužny chudému bylo spojováno se spásou vlastní duše, nevěstky sloužily k ochraně počestných žen nebo k poskytnutí rozkoše svobodným mužům. Židé pak v rámci středověké společnosti umožňovali získat finanční hotovost, a v našich zemích tak suplovali úlohu severoitalských bankovních domů a zastaváren.

Z dob, kdy se slova teprve tvořila...

Výběr z neuchycených a nepoužívaných novotvarů
Bručka - basa
Břinkoklapka - klavír
Čistonosoplena - kapesník
Hlubozník - basa
Jezlín - talíř
Klapkobřinkostroj - piáno
Knihovtipník - student
Letodník - kalendář
Libozněna - piáno
Nočena - Měsíc
Nosočistoplena - kapesník
Prstobřinkoklap - piáno
Rokodník - kalendář
Ředlnosta - generál
Skokotnosta - taneční mistr
Spěšnovod - pošťák
Věžovice - pyramida
Vyjmecín - invalida
Zpěvořečnost - poezie

Tak, tuhle knihu v katalogu naší knihovny nenajdete, ale zajímavá je taky, ne?

ĎÁBLOVA BIBLE

Codex gigas - začátek biblické Knihy Moudrosti 

                                                                   Codex gigas - vyobrazení ďábla

Podle legendy v klášteře žil mnich, který zhřešil. V roce 1212 se vydal spolu s královskou výpravou Přemysla Otakara I. do Basileje, aby od Fridricha II. přijal Zlatou bulu sicilskou. Tam se seznámil s jedním tajemným mágem, Michaelem Scottem. Ten ho údajně zasvětil do temné magie a uctívání Satana. Po jeho návratu do Podlažic se ale o jeho satanistických rituálech dozvěděl opat a aby se vyhnul přísnému trestu zazdění za živa, slíbil, že napíše za jedinou noc největší knihu, obsahující všechny vědomosti světa. Dostal veškerý potřebný materiál a pustil se do díla. O půlnoci mu bylo jasné, že úkol nemůže zvládnout, a zaprodal svoji duši ďáblu. Ten za něj celé veledílo sepsal, biblické pasáže ovšem s velkým sebezapřením, odporem a nechutí. Je zajímavé, že kniha obsahuje také řadu zaklínadel, např. pro vyléčení, vypátrání zloděje apod., ale ne pro vymítání ďábla, ačkoli Benediktinský řád exorcismus prováděl. Mnich pouze z vděčnosti přidal ďáblův obrázek, který je na straně 290 a vyobrazuje ho zde opravdu netradičně.
replika Ďáblovy bible

I přes tuto legendu o svém sepsání se Codex gigas dlouho užíval, četl a studoval různými učenci a nebyl nikdy předmětem šetření inkvizice.

 Codex gigas je největší rukopisná kniha (kodex) světa. Byla pravděpodobně napsána počátkem 13. století v podlažickém klášteře v Podlažicích u Chrudimi. Bývá označována latinsko-řecky Codex gigas (v překladu „Obrovská kniha"), počeštěně Kodex gigas, nebo podle výjimečného vyobrazení ďábla také jako Ďáblova bible. Záměrem autora bylo shrnout veškeré vědění do jediného díla, vytvořit jakousi „knihovnu v jediné knize".

Codex gigas je svázán v dřevěných deskách potažených světlou kůží, opatřených kovovým zdobením. Rozměr desek je 920×505×220 mm. Původně obsahoval 320 pergamenových listů (tj. 640 stran) o velikosti 890×490 mm. Osm listů bylo vyříznuto, není známo kdy, kým a proč. Odstraněné listy pravděpodobně obsahovaly řeholní pravidla benediktinského řádu. Hmotnost celého kodexu je 75 kg, na výrobu potřebného pergamenu byly spotřebovány kůže 160 oslů.

Na konci třicetileté války, v roce 1648, se švédské armádě podařil nečekaný přepad Prahy (dobyli však pouze levobřežní část), při němž ukořistili poklady veliké hodnoty – mimo jiné i obsah Rudolfovy kunstkomory, jež byla odvezena do Stockholmu. Rukopis je od té doby uložen v Královské knihovně ve Stockholmu a přes opakované snahy se nepodařilo získat jej od Švédska zpět. Nedaleko místa svého vzniku, v expozici Městského muzea v Chrasti[1] je připomenut alespoň maketou. Od září 2007 do března 2008 byl zapůjčen na výstavu v pražském Klementinu.

Kdo je čím aneb neobvyklá povolání a stavy osob, s čím se můžeme v matrikách a starých spisech setkat.

ADMINISTER [Lat.]

křtitel, Baptizans - křtící kněz

vlastník domku, chalupy na vsi, obyčejně bez polí, nanejvýš se zahradou

místní farář

uhlíř, ten co vyrábí dřevěné uhlí v milířích

baráčník, vlastník domku, chalupy na vsi, obyčejně bez polí, nanejvýš se zahradou.

pracovník na zemědělském hospodářství. Uzavíral s hospodářem či pánem ústní čelední smlouvu, dostal závdavek, stravu, byt a oděv a po skončení služební doby mzdu. Od 16. století začaly být vydávány čelední řády, upravující podmínky čelední služby. Poslední čelední řády u nás byly vydány ve druhé polovině 19. století a platily ještě krátce po druhé světové válce.

menší sedlák v obci, vlastník čtvrtlánu. [Kott 1910]

též baráčník, vlastník domku, chalupy na vsi, obyčejně bez polí, nanejvýš se zahradou

 podruh

rodiče

otec

kmotři

farář

označení vlastníka dědičného podniku zeměděl. ve výměře do půllánu ale většího než čtvrtinu lánu

kopaničář. drobný zemědělec z oblasti rozhraní Moravy a Slovenska kolem Uherského Brodu a Vyškovce . Kopanina byla nekvalitní půda, která zůstala po vypálení a vymýcení lesů a namísto lesa vznikala málo úrodná políčka.

V XVI. stol. se objevuje označení [Sedlák,] v t. zv. selských řádech, které vrchnosti vydávaly pro poddané a dědičně usedlé zemědělce.Od těch dob se ujal pojem [Sedlák] obecně jako označení vlastníka dědičného podniku zeměděl. ve výměře půllánu až lánu [Ottova encyklopedie]

pohřben, pohřbena

nemanželský

manželka, choť, UXORATUS ženatý

vdova VIDUUS vdovec

též výminkář - ten, který si smluvně vymínil na osobě, které předal hospodářství ( většinou rodiče na svých dětech) dohodnuté naturální, finanční dávky a další zaopatření, týkající se zejména bydlení a péče. Jistý druh sociálního zabazpečení. 

vdova, WITWER, WITTIBER vdovec

hospodář jehož obhospodařované  polnosti byli menší než sedlákovy to je méně než půllánu, ale větší než chalupníkovy. Tedy více než 20 korců tj. cca 2,5 ha.